Reklama
 
Blog | Monika Al-Anni

Bezpečnost je nám vším

Ano, bezpečnost nade vše. Sice mi chvílemi uniká, nač to všechno. Přeci jen, a nemějte mi to za zlé, mi připadá lehce přehnané, aby div že ne na každém rohu postával muž zákona se samopalem.

Přesnější popis zbraně ale bohužel neposkytnu, v dané oblasti příliš zběhlá nejsem. Stačí mi, že nahání hrůzu. No dobře – občas. Protože když překonáte lehčí nervozitu ze střetnutí „tváří v tvář“ takové zbrani a pohlédnete o něco výš – do tváře muže, který zbraň drží, někdy vás napadne jediné – jak můžou (s prominutím) někomu takovému svěřit do rukou zbraň? Tím spíš, když si s ní dotyčný z nudy hraje, točí, a podobně. Nicméně, lepší je být s nimi zadobře, co já vím, kdy ji míní použít. Najdete je ale všude. Samopaly na křižovatce (že by usměrňování plynulého chodu beztak nekontrolovatelné dopravy?), volně pochodující po ulicích, před úřady (obvykle s vlastní „budkou“ – nevím jak jinak to nazvat); před ambasádami a vládními úřady + soukromými budovami prezidentovy rodiny – ačkoliv uznávám, že před těmito institucemi je to normální. I když na druhou stranu, pro kohokoliv (turistu, běžného chodce,…) je trochu ošemetné se před některou z vládních budov byť jen zastavit, chtít si jí pořádně prohlédnout, nedej bože vyfotit.

Měla jsem ten nápad. Jen si pořádně podívat. Prohlédnout. Sotva jsem se poprvé (a zjevně i naposledy) za chůze zničehonic zarazila a obrátila hlavu ve směru jednoho z ministerstvech, byla jsem lehce (ale neúprosně) vzata pod paží, ať zbytečně nezastavuju, neprohlížím tak okatě, nebo se u nás rychlostí blesku objeví „tajný“. Bude po nás chtít doklady, bude se ptát, co tam děláme, proč si to místo prohlížíme a vůbec. Mohlo by prý být i hůř. Pochopila jsem. Sice mě to lehce rozčílilo (to se ani nemůžu zastavit a pořádně podívat?), ale hodila jsem to za hlavu. Nač si přidělávat starosti. Místo toho jsem si našla alternativu. Když už si nemůžu určitá místa prohlédnout normálně, využívám každodenní zácpy na silnicích, kdy mi (chudince) ani nic jiného nezbývá než se (znuděně:) koukat z okýnka taxíku po okolí. Na to mi nemůže nikdo nic říct.

Podobná bezpečnost se aplikuje i na internet a telefonní linky vůbec. Aby internet fungoval pořád, když už pomalu (ale alespoň něco), na to bych musela mít pytel s velkou zásobou rezervních nervů. Naneštěstí mám jen jedny, prozatím, zdá se, odolné. Když jste uprostřed chatu s kamarády, které nevidíte zrovna každý den a spadne vám síť…jednou, dvakrát, třikrát během půl hodiny…jste na mrtvici. Napoprvé asi tedy ne, ale když se to děje neustále, občas máte chuť do klávesnice praštit (a někdy nejen to). Ok, spadla síť? Tak se pohodlně usaď a čekej. Někdy se obnoví během pár minut, někdy to trvá i déle. Blbý je, když vám to spadne v ten nejnevhodnější okamžik. Celkem dobře si vzpomínám, jak jsem si naivně, hned po příletu, myslela, že si na dálku vyřídím pár drobností přes internetbanking. Nemožné. Ale běda tomu, kdo si bude stěžovat kamarádovi, známému, manželovi, prostě komukoliv po netu či telefonu s tím, jak to nikdy nefunguje, co je to za „Píp. Píp. Píp zemi, atd.“ (každý máme své slabé chvilky, věřte mi, že já tu zemi jinak doopravdy miluju:). Několikrát jsem byla Omarem (a nejen ním) upozorněna: „Tohle do telefonu neříkej, řekneš jim to pak – osobně. Nepiš to tam radši, alespoň ne přímo. Všechno tu kontrolují. Můžou pak dělat potíže.“ Beru na vědomí a hlídám se. V tomhle směru radši riskovat nebudu, co? Ještě by mě mohli sebrat a zavřít. Třeba jsem si o to svým chováním koledovala, člověk nikdy neví.

Reklama

Taky by si mě mohli splést se šlapkou. No, to musím trošku upřesnit, protože takhle to nevypadá zrovna dobře. Pro mě ne.

Jednou z věcí, proč by se tak stát mohlo, je to, že by mě mohli zaměnit s místními (vesměs ruskými a ukrajinskými) děvčaty z night klubů. Vlasy si nezakrývám – a hlavně – barva mých vlasů (ač přirozená) je dost nápadná téměř všude. K tomu ještě porcelánová pleť. A, uznávám, zvídavé pohledy po okolí, po lidech (což je právě kámen úrazu, protože bych tím teoreticky(!) mohla dávat najevo, že „mám zájem“) mi to taky neulehčují. Ehm…a jelikož mé levé zápěstí z vnitřní strany navíc zdobí drobné tetování, které u místních, především starších, také vzbuzuje lehké podezření, protože každý přeci ví, kdo se obvykle nechává tetovat, že… Dobře, prvních pár dnů jsem nosila dlouhé rukávy, ale když je vám pak vedro (to ovšem neznamená, že se svléknu do tílka, to ne – to bych si už doopravdy koledovala o malér), rukávy jemně vyhrnete, i trošilinku víc. A tetování je vidět. Ouha. …Ouha? Nakonec mi ani nepřišlo. Nikdo se extra nepohoršoval, nedal nijak najevo, co si o tom ve skutečnosti myslí. Nic. Ale kdo ví, co se odehrává za mými zády. Možná mám jen z pekla štěstí.

Mimochodem, arabské šlapky (ne ty „z dovozu“:) se od těch našich moc neliší. Stačí se zatoulat (větší šance je samozřejmě k večeru) do postranních uliček starého města v Damašku a určitě nějakou potkáte. S výrazným make-upem, v oblečení zdůrazňujícím ženské křivky. Někdy narazíte i na minisukni.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama