Dva zážitky za všechny:)
Utíkejte, černá masa je nám v patách!
Vyšli jsme si s Omarem do města. Jen tak se podívat po obchodech, zajít na něco dobrého k snědku, pobavit se. Jdeme si v klidu po ulici, já se kochám okolím, sleduju, co se kde šustne, nasávám atmosféru. Bavíme se, když se najednou dostaví nepříjemný pocit. Znáte to – jakoby vás někdo sledoval, zkoumal pohledem a podobně. No co, říkala jsem si v duchu, vždyť je na mně na první pohled vidět, že jsem cizinka, tak se nemůžu divit, že se koukají. Já koukám taky a někdy (ač chápu, že dotyčným to rovněž nemusí být dvakrát příjemné) doslova zírám. Jenže tohle bylo trošku moc.
Několik metrů před námi šla skupinka žen v černých čádorech. Jedna z nich se najednou za něčím otočila (z důvodů mně neznámých), když si najednou všimla nás dvou. Naštěstí si všimla i mého pohledu, a tak se rychle otočila zpět. Jenže jí to zjevně nedalo a za chvilinku se otočila znovu, div že ne s pusou dokořán. Další z žen to zřejmě nedalo – proč se kamarádka/sestra/nebo kdo to byl pořád otáčí? – a otočila se taky. Baf! Další údiv. Šok. My dva s Omarem jsme se nezmohli na nic jiného než jen na nechápavý pohled z jednoho na druhého, „proč to?“.
Jenže takhle dáma zjevně nebyla z těch, co by si něco nechaly pro sebe, a tak nastala tichá (zato velice rychlá) pošta. Zpráva o nás dvou putovala od jedné k druhé a…ano, všechny se musely otočit a podívat. Ale asi jim to nestačilo. Byli jsme moc daleko (na to, aby rozpoznaly každou vrásku ve tváři). Začaly zpomalovat. To už se nám pomalu přestávalo líbit. Zas až tak velká atrakce přeci nejsme?! Když oni zpomalují, tak to my zrychlíme a předejdeme je. Alespoň se na ně nebude muset dívat. Nápad to byl dobrý, akorát jsme nepočítali s tím, že dámy se tak lehce nevzdají. Rozhodně nemínily zůstat v závěsu za námi, kde zezadu, chuděry, nic moc nevidí… Teprve teď začalo skutečné divadlo! Podotýkám, že už jsme šli opravdu rychle, abychom se oddálili co nejdříve. Naneštěstí klubko černých čádorů stále v patách (teď už rozhodně neskrývaly svůj zájem), z kterého se tu a tam jedna vynořila, doběhla nás (tak, že šla s námi na pár vteřin bok po boku a dívala se hóódně zblízka), pak se zase zanořila mezi ostatní a vynořila se jiná, které se opět chtěla podívat. Díky bohu, že jsme nakonec (po pár desítkách metrů) přeci unikli:)
Jsme „stars“
Jiný den se nám stalo něco podobného. Dotyčný „stíhající“ nás ale bude mít nejen v paměti.
Po návštěvě typického arabského bazaru, ověšeni taškami, jsme se vydali na cestu domů. Cestou jsme použili podchod, abychom se dostali na druhou stranu silnice. Podchodem, jehož součástí je i eskalátor. Ne že by výstup nahoru byl tak dlouhý a zmáhavý, ale po hodinách prochozených po nákupech (někteří určitě pochopí:) nohy vypovídají službu.
Vezeme se hlemýždím tempem nahoru, když se náhle jedna z osob (směřujících naopak dolů) prudce otáčí, snaží se probojovat (za četných nadávek ostatních) v mase lidí zpět po schodech nahoru, současně s tím vytahuje kameru, dokonce ji za běhu i zapíná a začíná nás natáčet. Zní to možná šíleně, ale opravdu se to stalo. Já i Omar jsme si prožili menší šok. Zatímco mě to ale rozesmálo (třeba budem v televizi:), Omar běsnil a nejradši by si to s dotyčným vyřešil ručně.
