Reklama
 
Blog | Monika Al-Anni

Mouchy, wc, taxi, chodci, budovy aneb zvykám si na místní život

První dojmy vždycky stojí za to. Pokud se zrovna nevydáte do země patřící k těm vyspělým, možná zažijete a uvidíte věci, které pro vás budou naprosto nové. Možná dokonce šokující (závisí na povaze, odolnosti:). Ale zvyknete si. Prostě se přizpůsobíte okolí. Naopak to stejně nikdy nebude.

Jedna z prvních věcí, které vás prostě nemůže neupoutat, je letiště v Damašku. Už samotné přistání a pohled z okýnka letadla vás na hodně připraví (nebýt letadel okolo – budova doopravdy nevypadá jako mezinárodní letiště), ač uznávám, že zhýčkaný evropan by kritizoval nejspíš cokoliv. Jenomže pokud na vás uvnitř příletové haly čeká překvápko v podobě jemně olezlejších zdí, o podlahách nemluvě, a ve vzduchu se kolem vás neustále točí a otravuje hejno vlezlých much, šok je to dostatečný. Naneštěstí (naštěstí?) ho přebije něco jiného (viz Welcome in Syria), a tak je tohle všechno rázem zapomenuto.

Zajímavé je, že část letiště s odbavením, odletovou halou vypadá úplně jinak. Moderně. Čistě. Příjemně. Dva rozdílné světy. Možná ne až tak úplně – stačila malá, nevinná věc. Potřeba odskočit si. Nervózně přešlapuju a ujišťuju se u Omara, že na mě na záchodech nebude čekat žádné překvapení v podobě tureckých záchodů (koneckonců mě ujišťoval už dříve, že na spoustě míst je „náš“ klasický záchod běžný, včetně wc v našem bytě), ale jistota je jistota, a tak se ptám. „Neboj, tohle je letiště, tady bude většina záchodů v „evropském“ stylu.“ Fajn, tak já jdu. No, spíš utíkám, protože jsem si celou tu dobu namlouvala, že až tak akutní to není, že to vydržím (holt ten strach z jiného typu wc…), ale teď už to nejde. Rychle dolů po schodech, zaplatit poplatek za použití wc (madam u toalet skoro jako naše dámy, jen celá ukrytá pod šedivým čádorem). Muži vlevo, ženy vpravo. Už jen vlítnout do kabinky… a tak tohle ne. Ne, ne, ne. Tam nejdu. Druhá kabinka – zase ne. Sakra, kde jsou ty „normální“ záchody, o kterých byla řeč?!? No sláva, jeden se našel. Jeden jediný (a pak že jich tu je spousta), sice hygiena nic moc, a stejně je i tenhle lehce poupraven v místním stylu (pro mě ze začátku záhadná, zelená, gumová hadice trčící z podlahy až po chvíli objasnila svůj účel).

Začínám si zvykat.

Reklama

Nejvíc fascinovaná jsem ale doteď taxíky. Pokud jsem si ze začátku myslela, že životní status lidí poznám, či spíše odhadnu, hned na začátku například podle stavu osobních aut v Damašku (jinými slovy podle toho, co všechno se dá na silnici potkat), mýlila jsem se. Alespoň v hlavním městě v tomhle směru nemáte šanci. Většina aut je nablýskaná, opečovávaná, zachovalá. Vlastně je ve skutečnosti většina z nich nová. Což má ale jednu výjimku. Právě ony zmíněné taxíky. 90% z nich je stará (člověk by se bál, aby u některých z nich nešlo o poslední jízdu), špinavá (HODNĚ špinavá) – a to tak že i uvnitř, ale samotní řidiči taxíků jsou vesměs fajn. Jen jejich vkus, co se týče výběru hudby, je trošku na štýru. Jenže i na neustálé kňourání z repráků (v tomhle směru opravdu vynechme slovo „hudba“) si člověk zvykne, a co je nejhorší – něco se vám začne i líbit! Docela dobrá věc je, pokud taxík není ještě plně obsazen a nikomu to nevadí, že se v průběhu cesty nabalují další pasažéři – stačí mít cestu stejným směrem. I když tu jsou i „specializované obr taxi“ (rozuměj menší dodávky), které slouží v podstatě jako ekvivalent k hromadné dopravě (autobusy, věkem vesměs odpovídající důchodcům nad hrobem), které bývají nacpané k prasknutí.

Silnice ve městě jsou něco pro mě. Z počátku jen nevěřícně kroutím hlavou (no jak se, proboha, všechny ty auta můžou na silnici nacpat?), za chvíli mi to dojde. Stačí se podívat, kolik „jízdních pruhů“ v některých částech silnice je. Tady platí jiná pravidla. Na některých místech jsou sice pro jistotu semafory, ba dokonce vedle semaforu (jako pojistka) stojí ještě uniformovaný policista, který hlídá a usměrňuje „plynulý chod“ provozu, jenže někdy je i to zbytečné. Nač čekat, když se může jet. A tak například takové přechody pro chodce podle mě téměř ztrácejí smysl. Většina řidičů je naprosto ignoruje. Přecházet silnici tak znamená jediné – vyčíhnout si moment, kdy se provoz jakžtakž zpomalí a rychle prokličkovat mezi vozy. Hlavně se při tom tvářit sebevědomě a dát tak najevo, že VY prostě PŘECHÁZÍTE a hotovo. Na druhou stranu, jestli se stane drobná nepříjemnost a někdo vám přejede nohu, nebo vás lehce nabere na kapotu – nedivte se. Je to normální. Časem si zvyknete. A kdyby ne (přeci jen svůj život milujete nade vše a nemíníte riskovat), jsou tu nadchody (v omezeném množství a daleko od sebe) a podchody (ještě v omezenějším množství – mám dojem, že já natrefila na jeden či dva – ale hlavně, patří k nim, na těch pár kroků nahoru, eskalátor). Až někomu místnímu položíte, stejně jako já, nevinnou a zcela vážně míněnou otázku na to, kolik lidí denně ztratí život pod koly aut, vysmějí se vám. Přeci nikdo. Všichni jsou na takový provoz zvyklý. Pár hodin tréninku a vy budete v přebíhání silnic přeborník taky. A až budete míjet „domy duchů“, jak jsem si překřtila opuštěné rozestavěné budovy, které jsou naprosto všude, taky se nedivte. Všechno jsou to budovy, u kterých se zjistilo, že plán výstavby úplně neodpovídá přáním a požadavkům (resp. si to „ti nahoře“ v průběhu stavby rozmysleli), a tak se stavět přestalo. Budovy se nechaly,tak jak byly a šlo se zase o kus dál. Těžko říct do jaké míry je následují informace prachobyčejná báchorka, ale efektivní je – prý mnoho autorů, těchto „domů duchů“ po zastavení jejich projektu raději spáchalo sebevraždu, než aby se museli koukat, jak jejich, ještě nedokončené, dílo pomalu chátrá…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama