Reklama
 
Blog | Monika Al-Anni

Netradiční poznání syrského druhu

Potřebuješ úřední překlad? Razítko? Neboj, seženeš. I když o kvalitě (a jindy o zákonné cestě) by mohla být řeč...

Stavila jsem se na české ambasádě. Potřebovala jsem poradit, kde v Damašku, potažmo celé Sýrii seženu soudního překladatele do čj. Úkol téměř nadlidský, nicméně jsem skutečně několik kontaktů na ověřené(!) překladatele dostala. Měla jsem pár otázek i na jiné věci, a tak jsem se chvíli zdržela. Při odchodu, kdy já s veselým „na shledanou“ chtěla co nejdříve zmizet (uznávám, že „oficiální místa“ mi nedělají dobře), mě ve dveřích zarazil Hani (na kterého já, mimochodem, mluvím česky, on odpovídá anglicky a když mě dostatečně zblbne, začnu na něj já mluvit směsicí jazyků obou:). Jestli se můžu ještě zdržet, protože se mnou chce něco probrat. To mě zarazilo. Co by se mnou tak mohl chtít probírat? Hlavou mi vířila spousta otázek.

„Máte zítra čas?“
„Čas? Zítra?“ Uznávám, že moje zpětné otázky nepůsobily zrovna dvakrát inteligentně, nicméně Hani byl tak hodný, že svou původní otázku ještě doplnil o informaci, že by se se mnou rád sešel konzul. Ježiši, co jsem provedla? Teď už jsem si byla téměř stoprocentně jistá, že jsem asi něco provést musela, byť nevědomky, protože je normální, aby Vás chtěl vidět konzul? Jen tak? Pro nic, za nic? A tak jsem se zeptala proč. Hani vycítil (no dobře, asi každý by si všiml), jak jsem lehce znejistěla, usmál se a řekl, že se nemusím bát (děkuji), nejspíš o nic nejde (i když to „nejspíš“ mě zas až tak moc neuklidnilo), asi mě prý chce konzul jen vidět, popovídat si… Popovídat si? Se mnou? O čem? Prostor na otázky jsem ale nedostala. „Máte čas zítra v 10 hodin?“ „Už zítra?“ vyklouzlo mi. „No, ano. Původně se s Vámi chtěl vidět už dnes, když věděl, že se tu stavíte, ale bohužel neměl čas.“ Aha. Sice mi to pořád ještě moc nedocházelo, ale budiž. Jelikož i já mám svůj program, na desátou jsme se nedohodli, ale nechala jsem Hanimu číslo na mobil s tím, že se mi kvůli schůzce ozve. Pravda, dvakrát jsem telefonát prošvihla (to ten pouliční hluk), ale napotřetí už ne, a tak jsme se domluvili. A já začala být čím dál tím víc zvědavá na to, co mě čeká.

Nakonec o žádnou hrůzu nešlo. Popovídali jsme si, srovnávali Damašek a Prahu (kterou já vehementně bránila), konzul vyjádřil svůj názor na soužití s cizinci (speciálně na ty s muslimským vyznáním víry), upozornil mě (z pohledu člověka o mnoho staršího a zkušenějšího) na co si dát pozor, pak jsme se rozloučili a bylo to. Zajímavě strávený čas.

Reklama

Ale abych se vrátila k původní věci – překladům do čj. Vypadají skutečně moc hezky. U některých slov jsem marně přemýšlela, cože to mají v češtině(!) znamenat. Jiná slova sice pro změnu dávala smysl, ale ne v daném slovním spojení. Nejdřív jsem nadávala (takový nehorázný peníze ty ověřené překlady stojí), pak jsme něco spolu s překladatelem opravili společně (například chybně přeložená jména, u kterých by později přeci jen mohlo dojít k problémům, až je uvidí česká strana). Chvílemi jsem si sama pro sebe vztekle mumlala, že to jsem si to taky mohla rovnou přeložit sama a „pánům překladatelům“ dát výsledné dokumenty jen k podpisu a orazítkování, ale nakonec jsem se uklidnila, a když jsem hotové dokumenty odnesla ke kontrole na ambasádu, uklidňovali mě, že na takovou kvalitu překladů ze zahraničí jsou naštěstí všichni zvyklí a že je to „ok“. Tak jsem se pokusila zachovat klid a spolehnout se na to, že to skutečně je „ok“. A ono nakonec bylo, pohroma se nekonala.

De facto všechno se tu dá sehnat na ulici (on i ten překladatel měl stanoviště na zajímavém místě). Například některá razítka. Stalo se, že jsem potřebovala potvrzení od doktora o tom, jakou mám krevní skupinu a že netrpím žádnou pohlavní chorobou jako je AIDS. Co by tedy teoreticky následovalo? Cesta do nemocnice. Jenže státní nemocnice (jak mi bylo vysvětleno) jsou samy o sobě dostatečně nebezpečné a bůhví, co bych teprve tam mohla chytnout. Na druhou stranu nemocnice soukromé jsou drahé a na to, aby mě na odběr vzali co nejdříve, bychom pravděpodobně museli ještě o něco víc připlatit (navíc jsem i cizinka, že…). Tak to prý zkusíme jinak. Nechápala jsem.

Zastavujeme se u několika pouličních stánků (židlička, stoleček, důležitě vypadající muž „všechno vím, všechno znám, vše seženu, není problém“) se spoustou nejrůznějších rozložených lejster. Teď mi svitlo. Aha.

A už to šlo jak po drátku.

Zapůjčila jsem pas kvůli opsání dat, sdělila krevní skupinu (ještě že to vím), a to bylo celé. Máme se stavit následující den, ověřený dokument o mém zdraví bude připraven. Jednoduché. I když jsem stejně měla obavy (nedivte se, na podobné věci jsem nebyla zvyklá), jestli to opravdu bude fungovat. „Určitě, takhle to dělají všichni,“ dostalo se mi odpovědi. Aha. Tak jo. Jen mě teda pořád zaráží, jak to..no jak to, že mají tihle podvodníčci svoje stánky rozložené přímo na jedné z hlavních tepen ve městě. Když už, čekala bych zapadlou temnou uličku, bez lidí, bez hluku…ale to jsem asi moc koukala na televizi, v praxi to chodí jinak:)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama