Reklama
 
Blog | Monika Al-Anni

Welcome to Syria

Vízum jsem dostala, peníze mám, nic nepašuju, vypadám snad důvěryhodně, takže by to mělo být ok. Doufám. Pár varování, ze strany arabských přátel, mě sice lehoulince znervóznilo, ale ne natolik, abych si to rozmyslela. Kdepak. Beztak už jsem na cestě...

Přistáváme. Konečně jsem ve svém cíli.

Tedy skoro.

Ještě mě čeká nutná pasová kontrola a pak hurá z letiště pryč. Jenže to, zdá se, nebude tak jednoduché, soudě podle fronty přede mnou, zvlášť vyhrazené pro turisty z oblastí mimo střední východ. Ok, tak si trochu počkám no, myslím si naivně – na základě informací, kterými mě moje drahá polovička vybavila, upozornila čeho se vyvarovat, co si ohlídat a nenechat se do ničeho natlačit. V ruce držím povinnou kartičku modré barvy (což mě mimochodem dost znervózňuje, protože jak se zdá, všichni okolo mají žlutou – proč JÁ mám modrou? Znamená to něco?), kterou je nutné vyplnit (sdělit syrským úřadům, kde budete nocovat, jak dlouho, proč, co je vaše zaměstnání, apod.), předložit k nahlédnutí při příletu do země (a stejně tak při odletu), počkat si, až se úředník, který zjevně nikam nechvátá, rozhoupe, nahlédne do karty, následně do počítače, znovu se na všechno ještě jednou přeptá, aby se ujistil, že informace souhlasí, naťuká si cosi do počítače, pak se zamyslí a vyřkne nad vámi ortel v podobě částky peněz, kterou budete muset zaplatit za „vstup do země“. Nutno podotknout, že na něco takového vás předem žádnou oficiální cestou nikdo neupozorní. Oficiálně takový poplatek neexistuje, jenže… Chceš vstoupit do země? Tak plať! Kolik? Tolik, kolik určí příslušný úředník na pasové kontrole. Záleží tedy zřejmě na více faktorech – jak se mu líbíte, kolik „potřebuje“, kolik „potřebují“ lidé okolo, apod. Však to vidím na vlastní oči. Muž, běloch stejně jako já, ve vedlejší frontě platil skutečně dost. Asi se jim nelíbil. Chudák. Ono totiž poté, co nad vámi vyřknou danou částku, jste posláni zpět k okénku „směnárny“, abyste si mohli rozměnit svoje dolary na syrské libry a zaplatit. Takhle se zmíněný chudák vracel 3krát, takže skutečně nevím, o co šlo. Starší manželský pár přede mnou si také musel jít na povinné kolečko k směnárně a zpět, ale neplatili tolik. Začala jsem se bát, na kolik přijde „vstup“ mě…

Od Omara jsem byla upozorněna, že ještě v rámci „normálu“ je zaplatit „poplatek“ do částky cca 35 $. Kdyby chtěli víc – rozhodně se s nimi hádat, odvolávat se na všechno možné, ale za žádnou cenu je nenechat (jak to většina turistů dělá) vnutit si vyšší částku. A tak jsem byla rozhodnutá bojovat za svých maximálních 35, ani o cent víc. Jenže na mě čekalo překvapení.

Už během čekání ve frontě se po mě začal poohlížet jeden z místních celníků. Rozhodla jsem se vystupovat sebevědomě a usmívat se na něj, ačkoliv uvnitř mě to vřelo a ptala se sama sebe neustále dokola, proč tak kouká zrovna na mě. No, nebudeme si nic nalhávat – když přiletí poměrně dost mladá cizinka do muslimské země a bez doprovodu, nijak zvlášť zahalená podle muslimských pravidel (ačkoliv v Sýrii žije dost křesťanů na to, aby to mohlo být relativně jedno), uznávám, že by mě to také zaujalo. Na druhou stranu ne natolik, abych svolávala všechny své kolegy a velice nenápadně se s nimi začala stahovat k přepážce mé pasové kontroly, kde bych pak nenápadně okouněla, sem tam hodila očkem a vyčkávala, až dotyčná, v tomto případě já, přijde na řadu.
Ale zřejmě ne každý máme dostatek trpělivosti. A tak má „kontrola“ začala probíhat už během čekání ve frontě. A to asi následovně: Nejdříve pár nesmělých kroků ke mně, pak nenápadné „jen se koukám po okolí“, nerozhodné přešlápnutí z místa na místo a pak to přišlo! „Hello, how are you doing?“ Úsměv. Z mé strany hluboké vnitřní nadechnutí, pokus o přehlušení bušícího srdce (špatných příběhů na toto téma a tyto země jsem bohužel slyšela dost), následná (alespoň navenek) sebevědomá odpověď „I’m fine, thank you.“ S pocitem (a nervózním úsměvem), že to třeba bude stačit a konverzace se tím ukončí.

Tak dobře, nevyšlo to. Celník pokýval hlavou, usmál se, vypadalo to, že už už se otočí a odkráčí zpět počkat si, až skutečně přijdu na řadu, když si to rozmyslel. Můj úsměv ztuhnul – teď to přijde, já to věděla!

Opět úsměv, nádech a pak na jeden zátah, honem honem…ehm, „Sorry, what did you say?“. „Well, and what are your plans?“ Můj výraz asi vypadal dostatečně nechápavě, takže pohotově dodal: „ What is the purpose of your visit?“ Úsměv. (Dnes se asi nepřestaneme usmívat). Také úsměv – „Aha, well, just tourism“, řečeno ležérně, naznačujích „ták, normálka…“. „Aha, aha and…and have you ever been to Syria? Before?“ „No, it’s my first time.“ Co přijde teď??? A ano – úsměv, pokývnutí hlavou, zjevné rozmýšlení si následující otázky, načež jsme skončili jen u „Nice. Very nice.“ Úsměv. Úsměv. A odkráčení zpět k budlíku označujícím pasovou kontrolu. Úleva! Neskutečná úleva. Ne nadlouho. Někomu to, holt, nedá.

Krátké pohupávání se na místě, sem tak další kradmý úsměv mým směrem a pak opět honem honem (nenápadně – „teď mě tak napadlo“) zpět krůček, dva ke mně se zamyšleným výrazem, prstem ledabyle položeným na ústech, vzápětí v rozmáchlém gestu směřujícím jednoznačně ke mně, doplňujícím slovy: „And..ehm..you travel alone?“ Jakoby nemohl uvěřit. „Yes.“ Údiv. Ovšem, velice rychle vystřídaný úsměvem od ucha k uchu s nadšeným výrazem „budeme si povídat“. Jo. Mám radost. I když…třeba mi to pomůže.

Po dalších, více či méně, osobních dotazech, jsem se pomalu ale jistě zároveň prokousala až k samotné pasové kontrole. A přišel zázrak. Sice jsem ještě jednou musela zopakovat další osobě, co a kde a proč budu v Sýrii dělat, ale jinak po mně už nechtěli nic. Skutečně vůbec nic. „Můj“ celník (ano, teď jsem ho začala mít ráda), s kterým jsem si během čekání ve frontě tak hezky popovídala“, prohodil pár slov s úředníkem sedícím v budlíku a světe div se – otevřeli mi dveře rovnou, se slovy „Welcome to Syria“. Raději jsem na nic nečekala (co kdyby si to placení někdo rozmyslel) a hned vyrazila. Úleva, že je to tak rychle za mnou (v porovnání s ostatními turisty), byla neskutečná a příjemný bonus v „odpuštění“ platby za vstup ještě víc. Nemluvě o tom, že na mě v příletové hale čekalo ještě něco lepšího – Omar.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama