Reklama
 
Blog | Monika Al-Anni

Mám tě ráda, babi

Už ve dveřích jsem se lekla. Snažila jsem se ovládnout, aby to na mě nebylo znát. „Ahoj babi“. Najednou jsem nevěděla co s kyticí a dobrotami, co jsem přinesla. Poznala mě ovšem hned, to mě uklidnilo, a tak jsem ji opatrně pohladila po vlasech a tváři. Snažila jsem se rozdýchat, jak moc zase sešla. Už je opravdu jen kost a kůže a já si pomyslela, že tentokrát už je to možná opravdu naposledy. Něco se mi snažila říct, ale nešlo to. Zkoušela to znovu a znovu, nechytala se ani jedna z nás. V zoufalství jsem začala aktivně hledat, do čeho bych mezitím šoupla kytici, otevřela balkón, aby do pokoje přišla aspoň trocha čerstvého vzduchu a pak pro změnu nevěděla kam s tím, když už jsem konečně našla nádobu. Tedy větší hrnek. Kupodivu se kytice pěkně zašprajcla, a tak ani nehrozilo převrhnutí. Nakonec jsem jí šoupla před televizi, tam bylo jediné volné místo a babička na ní aspoň viděla. Snad to sestra nebo pečovatelka neodnese hned někam pryč, jakmile televizi jednou zapnou.

Znovu se pokusila něco říct, tentokrát jsem rozuměla. Začala drobná jednoduchá konverzace tak trochu o ničem a vlastně úplně o všem. Prokládaná opatrnými opakovanými dotazy, jestli ji nemám na posteli nějak pošoupnout, zvednout anebo jinak natočit tělo. Ne. Tak ne. „A dáš si něco z těch věcí, co jsem ti přinesla? Na co máš chuť?“ Nejdřív se tváří, že nechce nic, pak mrkne na medové koule a že tedy ty. Tak jo.

Babička na sladké nikdy moc nebyla. Co si pamatuju, vždycky spíš tak jen kousíček hořké čokolády tu a tam. Nebo spíš té na vaření, co si vybavuju z kredence. To až v posledních pár letech najednou sladké může. Už po pár soustech opatrného krmení se mi zdá, že přestává polykat. Trochu se leknu. Ještě si neopatrností zabiju vlastní babičku. Ptám se, jestli to chce vyplivnout. Kroutí hlavou – rozhodně ne. Urputná, pořád. Čekám. Má tím zalepenou pusu. Zkoušíme pít. Ještě. A ještě trochu. A to jsem si dávala takový pozor, aby všechny věci k jídlu byly snadno konzumovatelné! Že jí zrovna tímhle úspěšně zalepím a hlavně díky tomu pohnu s nasazovacími zuby tak šikovně, až sama nemůže vůbec nic, jak právě zjišťuju, to mě dopředu samozřejmě nenapadlo. Žádám ji, ať víc otevře pusu a zuby naštěstí vyndavám. Dost se mi uleví. Odnáším je umýt, s radostí na první dobrou nasazuju zpět a po zbytek návštěvy jedeme už jenom ovocné pyré. Pro jistotu.

Hlídám čas. Dali mi půl hodiny maximum. Brebentím, co mě zrovna napadne a většinou každou věc jednou až dvakrát opakuju podle toho, jak mi babička zrovna rozumí. Původně jsem jí chtěla popřát všechno nejlepší k narozeninám, ale pak mi to přišlo… nevím. Nepatřičné. Babička se ptá na mého syna, to vždycky. Ptá se taky na mámu, nevím, co říkat. Na tátu se nezeptá, a tak je oba spojím dohromady a přenesu řeč na zahrádku, kterou po ní převzali a pečují o ni. O zahrádce ona poslouchá hned po pravnukovi moc ráda. I když jde jen o pár slov, vždycky se rozzáří. Přemýšlím, co bych jí ještě tak řekla a nenapadne mě nic lepšího, než že Putin napadl Ukrajinu. Měla bych si nafackovat. Kupodivu ji to zaujme a kvituje, jak je Rusko hrozné. Radši už to dál ale nerozvádím a říkám si, jestli bych raději neměla říct, jak jsem začala běhat, to by jí mohlo potěšit. Pak si to rozmyslím. Ona totiž bývala docela sportovkyně (kolo, běh) a mé pokusy o běh jsou vedle toho spíš trapné. Nicméně dnes večer jdu po návratu do Prahy běhat samozřejmě znovu, to zas jo.

Nabádá mě, ať se dobře oblékáme, abychom nenastydli. Kývu. Kývu i za syna, i když vím, že toho neustále nabádám sama. Dobře, spíš občas buzeruju ve stylu „A nákrčník a čepici máš jako kde?“, protože každou chvíli chrchlá, strašně se diví, kde se to bere a já samozřejmě nezapomínám připomínat, že se o něj starat teda rozhodně nebudu, když si to dělá svou nezodpovědností sám. Starám.

Držím babičku za ruku, za tu, co se jí bez přestání klepe. Maličko to tlumíme. Za druhou by držet stejně ani nešlo, z té se stalo… těžko mluvit. A za chvíli budu muset jít. Říkám, že ji mám moc ráda. Dávám si záležet, aby se mi netřásl hlas. Tu slzu, co se mi pomalu táhne od vnějšího koutku pravého oka, snad přes vlasy a respirátor nevidí. A taky přes její chybějící brýle. „Taky tě mám moc ráda, Moničko. Moc často se ale nevidíme,“ zašeptá. Kývnu. Vím.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama