Reklama
 
Blog | Monika Al-Anni

O adventu na šabatu

Měly jsme se sejít ve dvanáct, protože ještě chtěla stihnout návštěvu Staronové synagogy o šabatu. Mně v hlavě okamžitě vylítla červená kontrolka příležitosti, a tak jsem se zeptala, zda bych se nemohla přidat. Prý ano, akorát foťák budu muset schovat. S tím jsem tak nějak počítala, i když bych samozřejmě nejraději fotila o sto šest.

Stojím na rohu a čekám, až dorazí. Na druhém rohu synagogy postávají, pokuřují a klábosí dva muži, co pohledem neustále luxují okolí. Aha, tak ti by mě dovnitř samotnou nejspíš opravdu nepustili. Kamarádka přilítne během pár minut, ochrance se prokáže, mě označí za doprovod, který zná už mnoho let, obě ještě ukážeme covid certifikát a už nám jeden z mužů odemyká železné dveře. Můžeme po schodech dolů. V téhle synagoze se ocitám vůbec poprvé, přitom je to jedna z nejstarších v Evropě.

Jakmile za námi zaklaply dveře a opět se otočil klíč v zámku, čekala jsem, že na mě hned dýchne těžká atmosféra starobylého svatostánku tolik známá z kostelů, ale to by se mi pod nohy nesměly okamžitě připlést výskající děti honící se po vnitřním obvodu zdí. Dobře, tohle je tedy určitě jiné – bez ohledu na probíhající modlitby mužské části osazenstva uvnitř hlavního sálu. Obvodový prostor za zdmi prostě žije tak trochu vlastním životem. Ono není divu, ranní bohoslužba je velmi dlouhá. Některé z přítomných žen postávají blíže ke zdi sálu, k průhledům dovnitř, a tiše se modlí. Sem tam některá na chvíli modlitbu přeruší, případně i kývání; odloží knížku a na chvíli si oddychne. Eventuálně zkontroluje děti anebo nově příchozí, se kterými by stálo za to prohodit pár slov. Jiná hned po příchodu míří popovídat. Zkrátka, v porovnání s atmosférou klasického katolického kostela, který většina dobře zná, něco trochu jiného. Uvolněnějšího. Jakmile mám zmapováno nejbližší okolí, začnu se soustředit na dění uvnitř sálu. Ohnutá u průhledu si připadám jak laciný šmírák a vlastně jím tak trochu jsem, ale jinak to tu ani nejde – zeď tlustá minimálně metr a úzké obdélníkové průhledy v podstatě u pasu (pravda, mohla jsem si přisunout židli). Atmosféra v sále…nábožnější. Minimálně v tom smyslu, že právě něco takového jsem očekávala spíš. Jak co se oděvu týče, tak po stránce modliteb samotných. Začínám litovat, že opravdu nemůžu vytáhnout foťák z kabelky a fotit. To by byl dokument! V hlavě mi to přepne někam jinam a už vidím zajímavé záběry všude. Svrbí mě ruka, že bych alespoň ten mobil na tajňačku…, ale ne, nejde to. Musela bych se zeptat, a to nejspíš samotného rabína. Koneckonců tu je přítomen asi nejznámější pražský…, tak že bych třeba skrze jeho ženu? Těžce potlačuju ego a sama pro sebe si musím přiznat, že není zrovna nejvhodnější to takhle naráz vybalit. Třeba bude ještě příležitost jindy. A i kdyby ne, zážitek rozhodně mám.

„Jdeme?“ zeptá se mě a já kývnu, že jasně, i když bych klidně ještě chvíli zůstala, pozorovala a nasávala atmosféru. Vystřelíme celkem rychle ke dveřím, které ale zůstávají zavřené. Až po chvíli na druhé straně zarachotí klíč a jsme vypuštěny ven. Upřímně děkuju, že mě vzala s sebou, ale ona na to má trošku jiný názor: „No já bych byla zklamaná být na tvém místě, zdá se mi, že jsi dnes nic neviděla.“

Viděla. Zažila. Věř mi.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama