Přemýšlím,
po čem nejvíc se mi stýská, co mi chybí
a vlastně ani pořádně nevím, co bych vybrala na
samotnou špici seznamu. Je to těžký. Chybí mi
maličkosti, drobnosti v domácnosti, které dělají
tu „arabskou“ jinou. Chybí mi i jiné věci, které
si (na rozdíl třeba právě od věcí do
domácnosti) asi horko těžko dovezu do Prahy. A co třeba?
Architekturu, ruch, ba někdy přímo blázinec v
ulicích, vůně ulice, paradoxně mi i trocha té
pouliční špíny a prachu chybí:) Lidi… Jo,
chybí mi lidi, kde mi, alespoň v ulicích Damašku,
přišlo, že je každý jiný. Jeden muž v tradičních
širokých kalhotách s rozkrokem končícím
pomalu až na zemi, jiný zas v typické arabské
„noční košili“ (jak jsem si oděv pojmenovala:) a další,
největší frajer, v tom nejnovějším oblečení
(pravděpodobně dovezeném z ciziny), jiný s šátkem
na hlavě, který je typický hlavně pro oblast zálivu,
jiný…
No
a ženy? Jedna moderní, značková „západní“
móda (i když samozřejmě úplné odhalení
všech možných částí těla hrozí jen
výjimečně:), druhá s šátkem na hlavě, který
„záhadně“ neustále sklouzává a
sklouzává, až pomalu spadne, třetí s šátkem
napevno uvázaným (nedejbože odhalit jediný
vlásek)…další od hlavy až k patě v černočerném
hávu (to jsou tu v Damašku prý nejčastěji Peršanky).
No prostě každý pes, jiná ves. Nádhera.
A
co teprve jídlo…mmm, to je teprv stesk! Nad všemi možnými
pochutinami ční obyčejně neobyčejný chleba. No
dobře, ten nasládlý syrský sice až tak moc
nepostrádám, ale slaný irácký –
to byla bašta! A jehněčí maso na všechny možné
způsoby – maso, které „doma“ dobrovolně nevezmu do úst,
protože jsem se doposud vždycky jen zklamala (ať už chuťově,
nebo díky zápachu…), ale to se mi v Sýrii ani
jednou nestalo, a tak jsem místní jehněčí
zblajzla vždycky. Pravda, některé orientální,
arabské pochoutky si můžu koupit i tady ve všech možných
specializovaných fast foodech, ale prostě to není ono.
A klasické arabské restaurace (alespoň ty, o kterých
v Praze vím), mají zas nádherně vysoké
ceny.
Teprve
teď se dostávám k tomu, kvůli čemu se mi polovina
rodiny (včetně Omara) škodolibě směje… Ke sladkostem. Váha
sice jde…no dobře, celkem letí nahoru, ale když ono je to
tak dobrý! A šíleně sladký. Nejvíc se
na jazyku rozplývají pistáciové „bonbóny“
ve všech možných variantách, které jsou ale
zároveň dokonalý „hubolep“:) Klasické
bonbóny plněné krémy nebo čokoládou
(nebo taková ta varianta na „žužu“) jsou sice taky
skvělé, ale přeci jen si něco podobného (i když ne
totožného) můžu koupit i v Praze. Mno, ale zas takové
cihličky z mléčné čokolády s celými
kousky pražených zrníček kávy…
Nebo
některý z čerstvých a ještě za tepla podávaných
zákusků, které se jedí jedna báseň
(tedy až na to, že i malý kousek vám zaplácá
žaludek na zbytek dne:), ke kterým je nejlepší
obyčejná chlazená voda (on by asi žaludek po tom
množství cukru stejně nic jiného nesnesl:)
Nejhorší
na tomhle vzpomínání je to, že už se mi
začínají sbíhat sliny (a to se mi vybavila i ta
vůně…ach jo)
…Nezbývá
než doufat, že se brzy vydáme na výlet.
P.S.:
A teď si jdu dát něco dobrýho – musím přece
uklidnit chuťové buňky:))
