Reklama
 
Blog | Monika Al-Anni

Love letter. Braník

Ač jsem si na začátku nemyslela, že je to možné, vytvořila jsem si tu svůj vlastní mikrosvět. Je to taky poprvé, kde o čtvrti, kde žiju, mluvím skutečně jako o „svojí“ čtvrti.  Seznamte se, Braník.

Když jsem se ke konci roku 2016 stěhovala do Braníku, nijak zvlášť nadšená jsem z toho nebyla. Že musím po návratu do ČR zpět do Prahy a bydlet co nejrychleji, bylo jasné. Otázkou bylo kam. Už nebylo kam se vracet. Moje dosavadní pražská útočiště navíc byla úplně jiného charakteru – Žižkov, Letná, rozhraní Vinohrad a Žižkova. A najednou Braník. Co jsem o něm věděla? Snad jen to, že tu stojí známý pivovar, ve kterém se kdysi na sládka učil i můj děda. A pak jsem se tu najednou ocitla sama. Jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, byla cena, špaletová okna, dřevěné parkety a otevřený výhled do vnitrobloku na krásný vzrostlý strom jako bonus. To mi dodávalo klidu, že tu chvíli „můžu přežít, vždyť je to dočasný“. Následujících pár týdnů jsem v podstatě ani nevybalila z krabic. Na otázky „kdy už“ jsem byla alergická a na dodatečné „kdy si jako konečně převezmu i ty zbylé krabice s tunou knih“ jakbysmet. Prosinec mám v mlze, na  chvíli se navíc naskytla příležitost zmizet hodně daleko. Samozřejmě jsem okamžitě sbalila kufr. Po návratu jsem ovšem vybalila už víc než jen ten jeden kufr. Začala jsem se zabydlovat.

Sotva došlo na první skutečné prozkoumávání okolí, brzy jsem přišla na to, že bydlím na naprosto ideálním místě v rámci Prahy. Do centra zhruba stejně daleko jako ven z města do přírody! Mohla bych napsat, že oba směry využívám stejně hojně, ale pravdou je, že postupem času převládá spíše to druhé a já nemůžu být šťastnější. Nicméně město v případě potřeby a/nebo chuti po kultuře, architektuře, umění, dobrém jídlu a osobní potřeby hodit se do gala… to je stále na dosah a pokud se mě někdo zeptá, kam vyrážím, říkám, že „do města“. Syn poznámku „do města“ občas sarkasticky komentuje v tom duchu, že nebydlíme přece někde na vsi, ale já si s láskou myslím svoje.

Trajdání pěšky podél řeky po kterémkoliv břehu nebo na bruslích, sem tam s chabým pokusem o běh, se stalo samozřejmostí. Z Braníku se snadno a rychle dostanu přes řeku na protější „Větrnou hůrku“ a pak se odtamtud kochám pohledem třeba zrovna zpět domů, a když popojdu ještě kousek, mám parádní výhled na centrum anebo v opačném směru na hlubočepské viadukty. Faktem je, že se často zatoulám ještě mnohem dál, ale to bych teď ztratila Braník z výhledu. Nejlepší bude vrátit se na vlastní břeh k rozhledu ryze branickému. Z Branických skal.

Chodívám sem na výhled a pro zlepšení kondičky zcela náhodně. Pravda, dechová cvičení alias rychlá stoupání do kopce na zadýchávání de facto beze změny, ať už jdu z kterékoliv ze tří oblíbených tras. Maličko mě to frustruje. S výhledem je to ovšem o poznání lepší! Je fajn v kterémkoliv ročním období a denní době. Je to taková milá rychlovka, když chci na svět koukat trochu z výšky – a to já ráda! Podobně ráda sedávám v otevřeném okně, což mi vzhledem k obývanému patru jednoho pěkného dne dozajista přinese smrt anebo přinejmenším polámané kosti. Tak trochu si myslím, že to za ten risk občas stojí, zvlášť když je jasná noc a měsíc i hvězdy jsou odsud tak pěkně vidět. Uznávám, že dojít si třeba na „most inteligence“ se z tohoto pohledu jeví jako bezpečnější volba, tam je totiž aspoň všude zábradlí. Navíc tam téměř nikdy nikdo není, dá se odtud rychle dostat do Chuchelského háje anebo sejít zpět dolů k řece na druhý břeh – jasné další plus a nejenom za tmy! A kdyby to někomu snad bylo málo, v Braníku se může přidat ke klubu otužilců, nudistů (prakticky vedle sebe), využít jedno z nespočet sportovišť anebo třeba zkusit i jezdecký klub. Ano, máme tu i koně. Kousek vedle taky lamu, osla, ovce a možná ještě něco nového, co uniklo mé pozornosti. Kdyby vám to náhodou někdy vyšlo, třeba narazíte i na pravidelně korzující starší paní v okolí Pobřežní cesty s malým  gaučovým pejskem, který neví, čí je. Doslova. Pokud ho míjíte příliš blízko, snadno zapomene, které nohy že to následoval a neomylně se vydá za těmi vašimi, až ho paní musí napomínat a volat zpátky. Naprosto pokaždé je tímto svým omylem překvapen. Vždycky mě to rozesměje.

Ač jsem si na začátku nemyslela, že je to možné, vytvořila jsem si tu svůj vlastní mikrosvět. Je to taky poprvé, kde o čtvrti, kde žiju, mluvím skutečně jako o „svojí“ čtvrti.

I proto si nemůžu odpustit malou odbočku, kde jsem na Braník pocítila doslova hrdost. Krátce po vypuknutí války na Ukrajině jsem si jednou vyběhla naproti na Větrnou hůrku a všimla si, že na Branických skalách je obřím písmem „FUCK CCCP“. Ano, možná trochu jednoduché, ale já byla v tu chvíli fakt pyšná! Bývalý kolega mou fotku s nápisem okomentoval slovem „srdcaři :D“ a já nemohla souhlasit víc! Nicméně, nápis už je nějakou tu dobu pryč.

V mojí čtvrti…vím, kam zajít pro výbornou kopečkovou zmrzlinu s milou obsluhou a pokaždé vyzkoušet nějakou novou příchuť, stejně jako čas od času nakoupit pár bagelů, chléb anebo třeba brownies. Nemluvě o tom, že v daném podniku myslí i na charitu a neváhají do ní přes sociální sítě strhnout sousedy. Je fajn pomáhat.

Taky vím, kde prodávají nádherná klavírní křídla a pianina a jednou také konečně zavítám dovnitř a nebudu jen okounět u výlohy. Slíbila jsem si, že se na stará kolena zkusím doopravdy rozehrát a zaplatím si soukromé hodiny. Doufám, že sousedé budou tolerantní anebo daleko.

Vím, kam si dojít pro tvaroh, co se rozpouští na jazyku a postupně aktivuje chuťové pohárky. Vím, kde dostat nejlepší maso na burger, ossobuco a skvělou krůtí šunku. S místními řezníky už se docela dobře známe, byť někdy vycházím z prodejny rudá, neb na některé slovní výměny nejsem ani po letech vždy připravená. Vím, ve kterém obchodě má paní skoro všechno, na co si vzpomenu, že mi zrovna doma chybí a nutně to potřebuju – a neznamená to, že by mě nepřestalo udivovat, že paní dotyčnou věc v krámku k prodeji doopravdy má!

Vím, ve kterých vrátkách do zahrady se sem tam objeví pár kytic a kytiček k prodeji. Jsou v podstatě za pár korun, prodává je starší paní a radost z uskutečněného obchodu máme obě dvě. Jen to balení do papíru bych nemusela pokaždé mít, ale paní se nedá!

Také vím, ve kterém obchodě mi pán nezištně převezme balík, když náhodou nejsem doma a nevyjde mi to s doručením podle původního očekávání. Vím, na kterém přechodu potkám ráno „našeho“ městského strážníka, abychom si popřáli dobrý den, když má zrovna službu. A naprosto přesně vím, u které zatáčky se raději dívat víckrát.

Mám i pár sousedů, které mám opravdu ráda. Tak třeba starší pár, kde mi pán nejednou nezištně vypomohl doma s drobnostmi, na které bych si jinak musela přivolat profesionální pomoc, neb bych sama byla bezradná. Vzpomínám si i, jak na mě tenhle soused jednou nečekaně zazvonil, vrazil mi láhev šampaňského do ruky, popřál vše nejlepší do nového roku a k mému překvapenému výrazu dodal: „Já vás mám rád, paní Moniko.“ Co na tom, že prakticky nepiju, to gesto bylo kouzelný! Jeho paní mě zas relativně nedávno oslovila tak laskavě, až to pohladilo.

Mám i jednu paní sousedku, kterou potkávám s železnou nepravidelností a byť se jí opakovaně nabízím s pomocí, naprosto pokaždé mě odpálkuje, že nepotřebuje, až se kolikrát bojím, že mě těmi svými berlemi přetáhne. Ovšem sama se ke mně hlásí, zastaví mě na kus řeči a očividně ráda, tak to asi nebude tak horké. Hrajeme spolu taky jednu hru. Tedy, já už nejspíš dohrála, vypadá to na šach mat. Více jak rok mě naháněla s tím, že pro mě něco má. Vehementně jsem se bránila, že to není potřeba, že mi nemusí nic oplácet a tak dále. Nedávno spadla klec. Akorát jsem byla na cestě pryč, když mě na ulici odchytla s dotazem, v kolik se vrátím. Bez velkého přemýšlení (že se přece nemusím zpovídat) jsem vypálila přibližnou hodinu, načež mi obratem stanovila(!), kde a v kolik budu zvonit na zvonek XYZ, abych se konečně stavila pro nějakou drobnost. Tak. Dostala mě. Před nedávnem mi zas starostlivě naznačila, že se moc honím. Velmi chabě jsem vykoktala něco o tom, že zrovna posledních pár týdnů jsem z vícero důvodů naopak zpomalila dost.

Mám i svojí oblíbenou paní prodavačku v potravinách. Starší pohledná dáma s nádhernými vlasy. Opravdu! Když jsem se jednou sháněla po zapalovači kvůli svíčkám, málem jsem jí přivodila infarkt, protože se lekla, že kouřím („VY kouříte?!“). Nekouřím. Občas si myslím na to, jak bych jí někdy ráda udělala portrét, ale zatím jsem nenašla odvahu se zeptat. Podobně jako s jedním bývalým pilotem.

Máme tu festival „Braník sobě“, sousedské akce, Dobešku, Divadlo BRAVO! s novým cirkusem, tancem i pantomimou, kde se člověku častokrát tají dech. Máme tu i pár hospod, kde to letmým pohled skrz okno vypadá, že se zastavil čas a já si s úsměvem dokážu snadno představit, jak tam třeba kdysi táta posílal syna pro pivo, anebo kam syn chodíval nedaleko do školy.

Jsou tu ulice, kam jsem dosud nezavítala, jiné už jsem sice párkrát prošla, ale neznamená to, že bych do nich trefila snadno znovu. Respektive věděla „kudy tudy“, když chci naopak nabrat kurz… ven. Schody. I tam, kde bych je na první dobrou nečekala. Schody tam, kde to vypadá, že se ztrácí a nikam pořádně nevedou a ono přitom jo! Spousta míst s nádhernými výhledy, kdy není nutné se vždy a za každou cenu škrábat někam hodně nahoru, i když já si to častokrát prostě neumím odpustit a teprve v momentě, kdy podám alespoň nějaký výkon, mám pocit, že si výhled zasloužím. Někdy mě ale baví víc budovy. V Braníku se takových najde dost. Od ledáren u řeky, přes pivovar, pitoreskní domky v malých zapadlých uličkách, zajímavé činžovní domy anebo rodinné domy a vily různého stáří, kde mi fantazie o tom, jak to asi vypadá uvnitř, jede na plné obrátky. Bohužel nejedna z takových budov vypadá, že drží stále pohromadě silou vůle. Někdy je mi jich vysloveně líto, zvlášť když vidím potenciál k přestavbě, spící krásu anebo zoufalé volání o pomoc o podání alespoň jednoho prstu, když už ne celé ruky.

Jedna branická budova mi učarovala o něco víc. Není ani v dezolátním stavu, ani v tip top kondici. Je barvy, o které si ani po letech nejsem jistá, zda je v daném případě volbou naprosto příšernou anebo naopak opravdu chytrou. V okolní, příliš blízké, zástavbě se na první pohled budova i přes výraznou barvu ztrácí. Buď jak buď, nátěr by si zasloužila nový a stejně tak vchodové dveře bez podivné stříšky. Možná lepší nevědět, co se domu stalo ještě uvnitř. Jestli mně chybí apendix, jemu pravděpodobně střeva celá, i žaludek. I tak na něj ovšem koukám s láskou, kdykoliv jdu okolo. Nemůžu si pomoct. Podobně zálibně se pokaždé dívám na jedna tak trochu se rozpadající se vrata a vrátka v jedné krásně vlnité ulici. Když jdu odspodu, mám je po levé straně. Ze vzdálenosti pár metrů se tváří, že za nimi už vůbec nic není, jen super výhled – naprosto perfektní poloha!

Na jednom místě u řeky v Braníku stojí také krásná ohromná vrba. Někdy mi automaticky naskočí Harry Potter a „vrba mlátička“, přitom tahle konkrétní  vrba je od pohledu úplně mírumilovná. Jen si tak spokojeně stojí a schovává kolemjdoucí. A co teprve památné duby v Mezivrší. Není krásnějšího stromu než velký statný košatý dub. Pod to se s klidným svědomím podepíšu.

Díky Braníku jsem se naučila několika drobným manuálním pracím a jak jsem na sebe pyšná! Ne že bych tedy po některých nutně toužila, jako když jsem se třeba zamotala do závěsu, zakopla o něj (to je ta moje láska k dlouhým závěsům ležérně se povalujícím po podlaze), strhla na sebe celou garnýž a vyrvala při tom samozřejmě i kus zdi. Ale(!) už vím, že když na to přijde, dokážu si občas poradit.

Občas o některých částech Braníku tvrdím, že je to taková přerostlá vesnice, jinde městská čtvrť, která o sobě pořádně neví, že je součástí města. Braník je svéráz. Nejspíš právě proto, když těmi svými rozličnými chapadly chytne, nepustí.

Láska.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama