Včera, přesně minutu po půlnoci, mi na mobilu pípla zpráva s přáním. Ha, tak to jsem nečekala. O to víc potěšila. Můj velmi blízký kamarád a feminista si nejen vzpomněl, ale měl potřebu být rozhodně ten první(!), kdo popřeje. Rozesmálo mě to.
V průběhu dne dorazilo MDŽ video z úplně opačného konce. Naštěstí pro odesílatele momentálně téměř i z úplně opačného konce světa, protože jinak by ho matka přetrhla vejpůj. Video přišlo do hromadného chatu i babičce. Babička se směje, matka je o to podrážděnější. Ano, tou matkou jsem já. Ano, někdy to beru vážně. „Není to vtipný,“ zmůžu se na chabý komentář, neb s puberťákem, který ví přesně, čím matku provokovat, se po zprávách hádat nemíním. Navíc je na prázdninách a nebudeme si kazit den, že. Já tedy určitě ne, zrovna se kochám na vyhlídce a vůbec, podám si ho, až dorazí domů. Dostane přednášku. Takovou tu, kde od bojů za volební právo žen volně přejdu k současnosti a na mnohých místech stále nerovným platům, sexismu a ruku v ruce s vášní, s jakou budu přibírat nová a nová témata, to zakončím něčím patetickým ve stylu „Buď rád, že jsi muž a doufám, že se nad tím vším aspoň zamyslíš, protože minimálně tvoje budoucí partnerka to jednou ocení!“
A pak, pak se budu za to poslední vyřčené stydět. Hodně. Takže si možná přednášku odpustím. Syn mezitím stejně rychle pochopil, že přestřelil a zkouší se vymlouvat: „Já to ani neviděl, jen jsem četl MDŽ, tak posílám.“ To mu tak budu věřit, známe se. Zároveň zpytuju svědomí, kde jsem ve výchově udělala chybu, že zrovna moje(!) dítě mi dělá tohle a brzy dojdu k závěru, že se raději nebudu zamýšlet příliš hluboce, protože bych těch chyb u sebe našla víc. Samu sebe nakonec uklidňuju tím, že „puberta“. Už se zase usmívám. To dáme. Je to vlastně takové prima procvičování, jak diskutovat a reagovat co nejlépe, jak pracovat s fakty a bez přehnaných emocí, které akorát tak podrývají věrohodnost a vlastní emoční inteligenci. Procvičování především pro mě. Očividně to stále potřebuju.
Jak vidno výše, začít se musí na domácí půdě. Pokud chceme být jako ženy viděny a slyšeny, musíme pro to něco samy dělat. Vzdělávat sebe i své okolí. Pokud jde o okolí, tak obzvlášť to, které vychováváme. Takže vlastní potomstvo. Občas to není ani trochu lehké (teď myslím všechno a všechny ostatní, ne to potomstvo), někdy budeme narážet do zdi (ehm, opakovaně), možná si sem tam i popláčeme, že tohle přece v 21. století není možný (je) a párkrát se nejspíš nevyhneme kudle do zad z vlastních řad, což může a nejspíš také zabolí o to víc… Důležité je to nevzdávat. Se nevzdávat. Mezinárodní den žen je pro mě oslavou síly ženství v nejlepším slova smyslu a skvělých žen, které se zasloužily a stále zasluhují o rovnoprávnost pohlaví, odstraňování diskriminace či dokonce násilí. Oslavou těch, co šíří osvětu a snaží se jít vlastním příkladem. Těch, co nemlčí. Těch, co se nebojí jít kupředu navzdory překážkám (zvlášť když jsou první na mušce)a pomáhají kupředu i ostatním. Těch, které se nebojí být své a nesnaží se za každou cenu zalíbit. Těch, které myslí na blaho všech (bez rozdílu pohlaví). Je to oslava žen, díky kterým můžu být hrdá na to, že jsem žena a jsem o to hrdější, že pár takových žen osobně znám.
