Po vstupu usmolenou chodbou, s olezlým a místy oloupaným zdivem se přede mnou rozprostřela rozvětvená chodba. „Kudy tudy“ nemám tušení. Respektive nemáme nikdo. I místní tápou „kudy tudy“. Jakékoliv označení, cedulky – chybí. (Ne ale že by třeba v Čechách bylo všechno předpisové, skvělé a bez chybičky:) Tak teda jo, co nám zbyde, prostě vejdem na blind do jedné z kanceláří a zeptáme se na správný směr. Chyba lávky! Oni vám sice rádi a ochotně poradí, ale to ještě neznamená, že taky doopravdy vědí správnou odpověď na vaši otázku. A to se ptáte na jejich kolegy, na kancelář, která se nachází ve stejné budově. Nevadí, bloudíme tu všichni. No co, alespoň (když už si myslíte, že stojíte v té správné frontě, ve správné místnosti a u správného okénka a navíc vám to potvrdí všichni okolo) poté co konečně se dostanete na řadu a položíte svůj dotaz, své přání na příslušného úředníka, který vše souhlasně odkýve, dá na vědomí, že rozumí a věc vyřeší a pomůže. Pak si vezme vaše dokumenty, vzdálí se od okénka,zatímco vy čekáte a čekáte, a pak se dotyčný vrátí, řekne, že je mu to líto, ale stojíte na špatném místě. No prostě vlastně musíte úplně jinam. Škoda jen, že to nikdo neřekne hned na začátku. Ale co, přežít se to dá. Je tu spousta věcí k okounění. Když vezmete (představíte si) klasickou kancelář s úředníky, tak to ještě jde, ale pokud se dostanete do rozlehlejší místnosti s přepážkami, okénky – utrpíte šok. Zažraná špína a prach, rozvalené skříně přetékající spisy (jak v tom můžou něco najít, nechápu a kladu si otázku, zda má taková „archivace“ dokumentů vůbec smysl), popraskaná rozbitá skla u přepážek s rozmáznutým hmyzem a celková ponurá atmosféra á la „opuštěné místo desítky let“.
Přemýšlela jsem, jestli bych byla schopná v daných podmínkách pracovat. No, prvotní myšlenka byla „NIKDY“, pak jsem ale začala přemýšlet. Kdyby mi nic jiného nezbývalo, práce jinde na lepším místě by nebyla, pak..no, ne že bych do toho byla celá žhavá, ale asi bych to taky skousla (co by mi taky zbylo). Na druhou stranu, i tak mi pořád vrtá hlavou, proč si svá pracovní místa alespoň trochu nezvelebí? Malinko. Nikdo neočekává, že vymění komplet interiér za nový (když na to třeba nejsou peníze), ale ta špína? Bordel? A to tu nepracují jen muži (u kterých, čistotní prominou, by se dalo leccos „omluvit“).
Když to vezmu z jiného konce a přihodím pár drobných, nemusím v podobných interiérech setrvávat až tak moc dlouho. Stačí narazit na správnou osobu (nebo ona narazí na vás), vysvětlit co potřebujete a dotyčný vás spletitým bludištěm jednotlivých míst provede (i když se sám kolikrát ptá na cestu, ale pořád je to rychlejší, než když tápete úplně sami), nebo vám rovnou řekne: „Tady na mě počkejte, za chvíli jsem zpátky i s vyřízenými dokumenty“. Je-li potřeba někde váš podpis, donesou vám někdy dané lejstro až pod nos (záleží na míře ochoty a částce peněz).
