Při probouzení jsem si říkala, jak je mi dobře na duši a mám z některých věcí radost, až to hřeje. Ani ranní mrazík při pobytu venku to nepřebil. To až první rozkliknutí denní várky zpráv u ranního čaje udělalo svoje. Najednou mi bylo úzko.
Ne že by se to nedalo očekávat, zvlášť s vývojem posledních dnů, ale člověk tak nějak do poslední chvíle doufal. Vlastně ještě předevčírem, byť už jsem v tu chvíli babičce oznámila, že začala válka, jsem trochu přivírala oči a oddalovala si pro sebe moment, kdy to nastane. Tak už. I smutek. Je mi Ukrajiny líto, a také se obávám, že tahle válka nebude otázkou pár dnů a přelije se přes hranice dál.
Na Ukrajině jsem doposud byla jen jednou, v Kyjevě. Našla jsem tehdy velmi levné letenky z Kyjeva do Jerevanu, a tak jsem si řekla, že si to letní dobrodružství se synem ještě trošku vyšperkujeme a strávíme nějakou chvíli i na Ukrajině. Bylo to skvělé a bylo to také s nejdražší dvoudeckou čerstvě vymačkané ananasové šťávy, co jsem kdy platila, protože jsem synovi nad jídelním lístkem v místní restauraci velkoryse mávla, ať si vybere úplně cokoliv, co chce, neb jsou ceny v přepočtu úplně v pohodě a rozhodně to neohrozí můj rozpočet na zbytek dovolené. Že je zrovna u ananasu výrazně odlišná cena než u ostatních šťáv, jsem si samozřejmě všimla, když už mělo dítě půlku skleničky v sobě. Zasmáli jsme se (co už) a o to víc si se synem popřáli na zdraví. Zůstalo to v nás obou jako milá, veselá vzpomínka na Kyjev. Samozřejmě není jediná. Silně zapůsobil Majdan obkroužený fotografiemi a svíčkami kolem dokola, muzeum Černobylu, město jako takové a i některé zajímavé hovory s místními, včetně kluka, co pocházel z Donbasu. Syn k tomu měl jako bonus fascinaci žetony na metro. Už tehdy jsem byla rozhodnutá, že se sem musím(e) ještě někdy vrátit a objevovat další ukrajinská místa. Pro mě osobně v posledních letech víc a víc narůstala potřeba projet a prochodit především pomezí Ukrajiny, Polska a Slovenska. Tam mě to táhlo nejvíc. Teď tu sedím a říkám si, kdy asi bude šance a možná nejen co se toho pomezí týče.
Říkám si, co asi bude. Přemýšlím, kolik Ukrajinců osobně nějak znám. Zase tolik jich vlastně není. Vybaví se mi ovšem i všichni ti bezejmenní, co mi téměř denně zkříží někde ve městě cestu, ti, co tu jsou za prací nebo za studiem. Vybaví se mi také tři ukrajinští muži jako hory, co ke mně před pár lety přistoupili do kupé v nočním vlaku v Košicích a já se trochu lekla, že oka tu noc pro jistotu nebudu moct zavřít. Paradoxně jsem se nakonec právě díky nim nikdy necítila ve vlaku bezpečněji a na nádraží v Praze se ještě srdečně loučila. Oni mířili ještě kousek dál, za prací do Německa. Nakonec se neubráním ani vzpomínce na kdysi velmi blízkou kamarádku ruského původu, se kterou jsme měly rozdílný názor na spoustu věcí, včetně globální politiky – a možná i proto nás jeden čas společné diskuze tolik bavily – a najednou nevím. Co si asi myslí a prožívá v tuhle chvíli ona, když to sleduje? Odpověď se mi zjeví na jejím instagramovém účtu a mně se, přiznávám, strašně uleví. Zato mému synovi očividně při pohledu na můj vlastní instagram ne. „Prosím nepiš to ty, tu politiku.“ Matka ochranitelka a bezpečná náruč ho chápe, matka generálka a „nebudu mlčet, pokud se děje něco hrozného“ méně. Nicméně se jeho pocity snažím respektovat a do diskuze ho netahám, když se o tom sám bavit nechce. Do toho přijde v průběhu dne video, kde stačí vidět úvodní obraz s názvem, víc netřeba, označím zprávu jako přečtenou a raději nijak nekomentuju. Nechci konflikt. Večer dorazí zpráva odjinud s příměrem k 1968 u nás. Nemyslím si. Myslím si, že tady jsme o kus jinde, bohužel. Vyměníme si pár dalších názorů na EU, na NATO, přimícháme do toho i Čínu a pak nám dojdou slova.
Putin na dveře neklepe a s jídlem roste chuť. Prozatím na mě současný vývoj a sankce vůči Rusku působí jako „co nás přímo nepálí, nebudeme úplně hasit, možná opatrně pokropíme a uvidíme“. Jen abychom později měli všichni odkud brát vodu na pořádný požár. Uvidíme. Budu doufat v nejlepší možný scénář.
