Reklama
 
Blog | Monika Al-Anni

Třezalka

Při potulování letní krajinou vidím, jak většinou podél neupravených cest, stezek mezi poli, v mezích, na okrajích louk, roste co do krásy spíš nenápadná žlutá bylina. Ač vyšší, stejně se dá v záplavě všeho možného snadno přehlédnout, ale když člověk ví, co hledá, spatří ji snadno. Třezalku.

Třezalka tečkovaná. Na těch tečkách jakožto rozlišovacích znacích si babička dávala vždycky záležet a já si je opravdu zapamatovala. Dnes obvykle tečky nehledám – jakmile někde zahlédnu žlutavé cosi, zbystřím, jestli je to skutečně ono a ono většinou je, načež mi to vzápětí nedá a pár květů i s poupaty uškubnu, rozemnu mezi prsty, na kterých okamžitě ulpí červenofialová barva a přivoním si. Přesně v ten moment mě vzpomínka zanese do kuchyně, kde mi babička strká pod nos malou lahvičku s třezalkovým macerátem a nutí mě si přičichnout. Učí mě, k čemu je třezalka dobrá a maže mi nepatrné množství na popálenou kůži.

Tenhle svět mě fascinoval, přesto jsem si nechávala jistou míru skepticismu. Jenže babička se mým podezřívavým pohledem na domácí medicínu nenechala nikdy zviklat. Prostě mi jen dál ukazovala, k čemu je co dobré, dál mě třezalkou mazala.

 

Přede mnou je udusaná cesta. Místy plná drobných kamínků, sem tam kusu staré červená cihly i droboučkých úlomků keramiky. Zkrátka všeho možného, co lidem přišlo zrovna pod ruku při zpevňování cesty vinoucí se od jedné vesnice k druhé a ještě dál tam zadem okolo lesa, mezi poli, mezi loukami. V jednom místě o pár desítkách metrech na délku tahle trasa představovala doslova průchod jinou tajemnou dimenzí, fakticky ale zcela přírodní tunel utvořený pár stromy, šípkovými keři a všemožným roštím. I tohle bylo součástí jednoho většího celku – staré umrlčí cesty. Byla to pravděpodobně právě tahle předaná znalost o původním využití trasy, ze které je dnes běžná cyklostezka, díky které se mi fantazie o smutečním průvodu a márách kodrcajících se krajinou rozjela pokaždé na plné obrátky. Někdy i bez toho průvodu.

Buď jak buď, skoro po celé trase, nejen po odbočku k hřbitovu, rostlo něco zajímavého, u čeho bylo dobré se na chvíli zastavit, někdy sesednou z kola, otevřít tašku, vytáhnout pytlíky a začít trhat. Nebyla to jenom třezalka, byl tam i heřmánek, jitrocel, kopřivy, o pár týdnů později zralý šípek a dozajista i něco dalšího, na co si zrovna nevzpomenu. Babička si pochvalovala, že ve dvou nám to jde rychleji. Já to tak vždycky neviděla. Někdy jsem přes svojí nechápavost a otrávenost „proč to jako musíme sbírat“ neviděla vůbec. Babička ale měla radost pokaždé a ohromnou. Doma mě už k následným krokům ohledně zpracování přizvala málokdy, většinou mě nechala jít si po svých, a tak si kromě pekáčů a novin rozložených všude možně po bytě pro tu část bylin, co šla na sušení, jiné zpracování moc nevybavuju. Přesto tam maceráty a jiné hrálo roli. Hlavně dobře všechno popsat, správně uskladnit a v další sezóně nanovo…

Sbíraly jsme také jinde. Samozřejmě. Část se i cíleně pěstovala na zahrádce. Třezalka v celkovém množství vlastně hrála naprosto zanedbatelnou roli, přesto je to právě ona, co ve mně momentálně vyvolává nejsilnější vzpomínky a emoce. Třezalka tečkovaná je obraz týnecké babičky, jejího modrého skládacího kola a promnutí mezi prsty, co zvláštně voní.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama